CO CHCEŠ, ABY OSTATNÍ ČINILI TOBĚ, ČIŇ TY JIM

Delfíni, aneb pečené holuby :-)

7. června 2010 v 21:13 | YouTube
 

VZNIK DELFÍNŮ

7. června 2010 v 21:08 | Karloviny
VZNIK DELFÍNŮ

Vědci, kteří věří v  evoluci tvrdí, že delfíni vznikli takto -
Před miliony a miliony lety byla v praoceánu ryba a ta měla čím dál tím méně potravy, a proto začala skákat na břeh pro potravu ze souše.
Jak tak pořád skákala a skákala na souš, začal se jí z generace na generaci měnit trup a ploutve se změnily v tlapy. A nejen to, také se jí změnilo dýchací ústrojí. Žábry se proměnily v plíce.
Z pravěké ryby se tímto opakovaným skákáním na souš stalo pravěké zvíře, údajně kopytník, ale viděl jsem i dokument, kde toto zvíře vypadalo, jako kočkovitá šelma.
Toto pravěké zvíře ale za čas mělo na souši čím dál, tím méně žrádla a tak začalo skákat do vody a potápělo se pro potravu v moři.
A jak tak tato pravěká kočkovitá šelma opakovaně skákala do vody pro potravu, začal se jí z generace na generaci měnit trup a tlapy se změnily v ploutve. Dýchací ústrojí však zůstalo nezměněné a proto má dnes delfín sice tvar ryby, ale na rozdíl od ryb má plíce.
Kdo chce, ať tomu věří, já osobně věřím tomu, že delfíni vznikli takto - Genesis 1,20-22  I řekl Bůh: "Hemžete se vody živočišnou havětí …" I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody… Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích."

Dobrá duše :-)

29. května 2010 v 21:32 | YouTube
 


CO JE TO DUŠE ?

29. května 2010 v 21:31 | Faltoviny
CO JE TO DUŠE ?

Bible popisuje zrod člověka takto - Genesis 2,7 - I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
Dalo by se tedy říci, že Bůh vyrobil člověka z prvků země. Když byl člověk hotov a měl vše, co má mít (kosti, svaly, vnitřnosti, mozek, kůži, vlasy, atd.), chybělo mu přesně to, co chybí člověku, který zemře.
Byl jsem přítomen smrti člověka. Pomáhal jsem ho přenést na postel a čekal jsem, až přijede doktor, který smrt potvrdí. Onen, promiňte mi ten výraz, čerstvě zemřelý ležel na posteli a měl otevřené oči. Díval jsem se na něho a říkal jsem si: "Co je to ONO, co já mám a on ne? Co je to ONO, co zemřelému nedokáže dát nikdo z lidí?"
Je to TO, o čem čteme v knize Job - Job 33,4 - Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život. Je to jakýsi "impulz", který dává Bůh stvořené bytosti, aby žila. Je to "impulz", který dostávají při zrození nejen lidé, ale také zvířata. - Genesis 7,15.16 - Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal.
Onen "životní impulz", který v sobě má každý živý tvor, se po smrti vrací zpět k Bohu. - Kazatel 12,7 - A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Tento Boží "impulz", který oživuje, ale není duše. Pod pojmem duše rozumí Bible něco jiného. Slovo duše je ve Starém zákoně překladem hebrejského výrazu nefeš, který neoznačuje Boží "oživující impulz", ale živou bytost, jako takovou. Hebrejský výraz nefeš se na mnoha místech nepřekládá, jako duše, ale jako "osoba" (viz. Gn 14,21; Nu 5,6; Dt 10,12; srov. Žalm 3,3). Výrazy, jako - má duše, tvá duše, jeho duše - jsou obecně řečeno idiomy pro osobní zájmena - já, ty, my.
Pro životní impulz, který oživil Adama a který odchází po smrti zpět k Bohu má hebrejština výraz nišmat. Nišmat není nefeš. Nišmat je Hospodinův oživující dech a nefeš je živý člověk.
Podle některých lidí odchází po smrti duše (nefeš) do nebe, či do pekla. Nefeš ale podle Písma nikam po smrti neodchází. Nefeš je živá bytost. Pokud člověk zemře, živá bytost tím pádem přestane existovat. Jakmile člověk zemře, přestane automaticky existovat i duše (nefeš). Co ale nepřestane existovat je nišmat.
Malá odbočka -
Nišmat nemůže jít do pekla, protože nišmat je oživující dech Hospodinův. Nefeš také nemůže jít do pekla, protože nefeš je živá bytost, která smrtí automaticky zaniká. A fyzické tělo také nemůže jít do pekla, protože se rozpadne v prach.
V Písmu se dočítáme, že duše může zemřít - Jób 36,14; Ezechiel 13,19; Ezechiel 18,4. Tyto texty ovšem hovoří o úmrtí lidské bytosti, ne o úmrtí nějaké dušičky, kterou známe z pohádek o vodnících, kteří mají dušičky pod pokličkami.
Dovolte mi ještě jednu malou odbočku - To, že se Písmo zmiňuje o úmrtí duše také, automaticky vysvětluje fakt, že duše není nesmrtelná. Pokud si do jakéhokoli biblického vyhledávače zadáme slovo nesmrtelnost, tak nám vždycky vyjde pouze spojitost s Hospodinem, který jediný je nesmrtelný. Nesmrtelná duše tedy není nic, co by se dalo podepřít Písmem svatým.
V Písmu také čteme - Skutky apoštolské 2,41 - Tedy ti, kteříž ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se k nim ten den duší okolo tří tisíců. - Po sestoupení Ducha svatého apoštolové asi těžko křtili "dušičky", křtili živé bytosti, jak čteme v překladu ekumenickém - Skutky apoštolské 2,41 - Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.
Podle Bible tedy duše není to, co si asi většina lidí představuje (myslím, že "to" nemusím popisovat, že "to" všichni známe z pohádek a mysteriózních
filmů), ale duše je podle Písma svatého živá bytost, jako já, nebo jako Vy, kdo právě čtete toto zamyšlení - ano, vy jste duše. Vy nemáte duši, ale jste duše.
Tím se dostáváme k začátku této úvahy - Genesis 2,7 - I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí oživující dech nišmat. Tak se stal člověk živým tvorem duší nefeš.

V jednotě je síla

10. května 2010 v 19:51 | YouTube
NĚKOLIK NEUVĚŘITELNÝCH ZVRATŮ V DĚJI



DVA VLCI

9. května 2010 v 11:56 | Neznámý
Vlci


Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka na klín a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu: "Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky.
Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, falešnost, namyšlenost…
Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, skromnost, laskavost, štědrost, věrnost, soucit…"
Vnuk o tom všem přemýšlel a za chvíli se zeptal:
"A který vlk vyhraje?"
Starý Indián odpověděl: "Ten, kterého krmíš."


Boží dobrometr

27. dubna 2010 v 21:20 | YouTube

KDE SE VZALO ZLO ?

27. dubna 2010 v 21:14 | E.G.W.
KDE SE VZALO ZLO ?


   Pokud chceme vědět, kde se vzalo zlo, musíme se vrátit na počátek.
   Jan 1,1  Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
   Kristus, Slovo, jednorozený Syn Boží tvořil jednotu s věčným Otcem, jednotu v přirozenosti, v povaze, v úmyslu. Skrze Syna stvořil Otec všechny nebešťany.
   Protože základem zprávy Boží je zákon lásky, závisí štěstí všech bytostí na jejich dokonalé shodě s Jeho velkými zásadami spravedlnosti.
   Dokud všichni tvorové uznávali věrnost lásky, vládla v Božím vesmíru dokonalá svornost. Láska k Bohu byla tím nejvyšším, láska k druhým pak byla upřímná a nesobecká. Žádný nesoulad nerušil nebeskou harmonii. Tento šťastný stav byl však zasažen změnou.
   Vyskytl se jedinec, který zneužil svobody, již Bůh poskytl všem tvorům. Hřích povstal z toho, koho Bůh po Kristu nejvíce poctil a kdo stál v moci a slávě nejvýše mezi nebešťany. Lucifer (nositel světla), byl první mezi cherubíny, svatý a neposkvrněný.

   Ezechiel 28,12 -17 Toto praví Panovník Hospodin: Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi v Edenu, zahradě Boží, ozdoben všemi drahokamy: rubínem, topasem, jaspisem, chrysolitem, karneolem, onyxem, safírem, malachitem a smaragdem. Tvé bubínky a flétny byly zhotoveny ze zlata; byly připraveny v den, kdy jsi byl stvořen. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost. Pro množství tvých obchodů se tvé nitro naplnilo násilím a ty jsi zhřešil. I skolím tě, srazím z hory Boží, cherube ochránce, vyhladím tě zprostředka ohnivých kamenů. Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost, svrhnu tě k zemi,
   Poznenáhlu začal Lucifer toužit po povýšení.
Izajáš 14,13.14  A v srdci sis říkal: "Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit." Ačkoli veškerá jeho nádhera byla od Boha, začal ji tento mocný anděl pokládat za svou vlastní. Nespokojen se svým postavením, ač ctěn z nebešťanů nejvíce, opovážil se bažit po poctách náležejících toliko Stvořiteli.
   Dokonalý soulad nebes byl nyní rozrušen.
   Král vesmíru povolal k sobě nebešťany, aby v jejich přítomnosti ukázal skutečné postavení svého Syna a svůj vztah ke všem stvořeným bytostem. Před shromážděnými nebešťany prohlásil Král, že jedině Kristus může plně pochopit jeho úmysly a že jemu přísluší provádět Boží vůli. Syn Boží prováděl svoji vůli při tvoření všech nebešťanů; a jemu, právě tak, jako Bohu, náleží jejich úcta a oddanost.
   Andělé s jásotem potvrdili nadvládu Kristovu, pokořili se před ním a vzdali mu svou lásku a úctu. Lucifer se sklonil s nimi, avšak v jeho srdci byl zvláštní prudký rozpor. Věrnost, spravedlnost a oddanost bojovaly s nenávistí a žárlivostí.
   Opustiv své místo v bezprostřední blízkosti Otce, začal Lucifer šířit mezi anděly ducha nespokojenosti. Pracoval v naprosté tajnosti a zatím zakrýval své skutečné úmysly rouškou oddanosti k Bohu. Začal našeptávat pochybnosti o zákonech ovládajících nebeské bytosti; naznačoval, že zákony jsou sice nutné pro obyvatele světů, že však andělé takových omezení nepotřebují, protože jsou vznešenější a jejich vlastní moudrost je jim bezpečným vodítkem. Prý nejsou bytostmi, které by mohly nectít Boha; všechny jejich myšlenky jsou prý svaté; proto prý není možné, aby se zmýlili, právě tak, jako Bůh.    
   Potvrzení Syna Božího na roveň Otce předkládal Lucifer, jako nespravedlnost vůči své osobě. Má prý rovněž právo na vážnost a úctu. Dával najevo, že dostane-li se jemu, knížeti andělů jeho pravého povýšeného postavení, vzejde tím velké dobro všem nebešťanům, neboť jeho cílem je zajistit všem svobodu.
   Mnozí z andělů byli zaslepeni Luciferovými šalbami. Lucifer dovedně zasel v jejich mysli svou vlastní nedůvěru a nespokojenost tak, že to ani nepostřehly. Lstivě dovedl své posluchače k tomu, aby vyjádřili své pocity, a pak sám používal těchto projevů, mohlo-li to posloužit jeho cílům, aby dokázal, že andělé ve všem nesouhlasí se správou Boží. Ačkoli tvrdil, že je Bohu dokonale oddán, naléhal na to, aby byl změněn řád a zákony nebes v zájmu upevnění vlády Boží. A tak zatímco povzbuzoval vzpouru proti zákonu Božímu a zaséval v mysli andělů sobě podřízených svůj vlastní nesouhlas, navenek se snažil, potlačoval nespokojenost a usmiřovat nespokojené anděly s nebeským řádem. Zatímco potajmu rozdmýchával nesvár a vzpouru, dokázal dovedně předstírat, že jeho jediným cílem je podporovat oddanost a chránit soulad a mír.
   Lucifer sám si zprvu neuvědomoval skutečný ráz svých pocitů, bál se zatím vyslovit výplody a představy své mysli; přesto se jich nevzdal.
   Bylo mu dokázáno, že jeho nespokojenost nemá příčiny, a byly mu ukázány následky, setrvá-li ve vzpouře. Přišel čas konečného rozhodnutí; buď se plně podrobí Boží nadvládě, nebo přejde v otevřenou vzpouru. Téměř se již rozhodl k návratu, ale pýcha mu to nedovolila. Bylo by bývalo příliš velkou obětí pro toho, kdo se těšil tak vysokým poctám, připustit, že se mýlil, že jeho představy byly falešné, a podřídit se tomu, jehož moc se snažil označit za nespravedlivou.
   Soucitný Stvořitel z lítosti nad Luciferem a jeho stoupenci se snažil odvrátit je od propasti zkázy, do níž se řítili. Jeho milosti však nebylo porozuměno. Lucifer označil shovívavost Boží za důkaz své vlastní převahy, za známku toho, že Král vesmíru přistoupí nyní na jeho podmínky. Budou-li andělé stát pevně na jeho straně, prohlásil, získají vše, co si budou přát. Tvrdošíjně bránil své požadavky a postavil se plně proti svému Stvořiteli.
   Tak se stalo, že z Lucifera, (světlonoše), který sdílel slávu Boha a chránil jeho trůn, se přestoupením stal satan (odpůrce), Boha a škůdce těch, jež nebe svěřilo jeho vedení a ochraně.
   S pohrdáním odmítl důkazy a prosby věrných Božích andělů a prohlásil je za oklamané otroky. Přednostní postavení, jež bylo dáno Kristu, prohlásil za akt nespravedlnosti jak vůči němu, tak vůči všem nebešťanům a oznámil, že nadále nestrpí toto porušení práv svých i jejich. Slíbil všem, kteří vstoupí do řad jeho stoupenců, novou, lepší správu, pod níž se všichni budou těšit svobodě.
   Věrní andělé však stále naléhali na něho a jeho stoupence, aby bez meškání vyhledali přítomnost Boha, vyznali se ze svých omylů a žádali jej o radu. Mnozí byli ochotni dbát této rady, kát se ze svého poblouznění, avšak bývalý Lucifer, nyní satan měl připravenou jinou lež. Mocný vzbouřenec nyní prohlásil, že andělé, kteří se s ním spojili, zašli již příliš daleko a že není pro ně návratu; že zná Boží právo a ví, že Bůh neodpouští.
   Uměl dovedně přednést problém ze svého hlediska používaje chytráctví a lží k zajištění úspěchu.
   Byl ve výhodě, protože používal falešných důkazů. Všechny jeho skutky byli zahaleny tajemstvím, takže andělé mohli jen nesnadno odhalit pravou podstatu jeho konání. Dokud se tedy jeho plány plně nerozvinuly, nebylo možné poznat, o jak zlou věc jde.; jeho nespokojenost se nezdála být vzpourou. Dokonce ani věrní andělé nepoznali její ráz a neviděli, kam jeho konání vede.
   Anděly, které se mu nepodařilo převést na svou stranu, obvinil z lhostejnosti k zájmům nebešťanů. Všechno jednoduché opředl tajemstvím a dovedným zmatením vrhl pochybnosti i na zcela jasná prohlášení Boží.
   Bůh mohl použít pouze takových prostředků, které jsou v souladu s pravdou a spravedlností. Satan mohl použít toho, čeho Bůh nemohl - pochlebování a klamu.
   Z nesváru, který způsobil v nebi, obvinil satan správu Boží. Všechno zlo, prohlásil, je výsledkem Boží správy. Prohlašoval, že jeho cílem je zlepšit zákony Boží. Bůh mu tedy dovolil, aby přednesl své požadavky a ukázal, jak by se navrhované změny projevily v Božím zákoně.
   Satan prohlašoval od prvopočátku, že se nebouří. Celý vesmír musí nyní vidět podvodníka bez masky. Jeho vlastní dílo ho musí odsoudit.
   Obyvatelé nebes nebyli připraveni pochopit povahu a následky hříchu a nebyli by pochopili zničení satana jako projev Boží spravedlnosti. Kdyby byl stan hned zcela zničen, mnozí by pak sloužili Bohu ze strachu a nikoli z lásky. Vliv podvodníka by tak nebyl zcela zničen, ani duch vzpoury by nebyl zcela vymýcen. Pro dobro celého vesmíru musí satan plně rozvinout své zásady, aby všechny bytosti viděly v plném světle jeho útoky na správu Boží a aby se tak spravedlnost a milost Boží i neměnnost Božího zákona jednou provždy ukázaly nespornými.
   Satanova vzpoura měla být celému vesmíru poučením pro všechny časy - věčným svědectvím o povaze hříchu a jeho strašných následcích. Působení vlády satanovy, její účinky na lidi a anděly ukazují, jaké by byli následky potlačení Boží moci. Dokazují, že existence Boží správy je spjata s blahem všech tvorů, které Bůh stvořil. Tak historie tohoto strašného pokusu o vzpouru má být poučením pro všechny bytosti, aby se nedaly oklamat a nedopouštěly se hříchu vzpoury proti Bohu a nemusely pak nést odplatu.
   Jednou pochopí stvořené bytosti, že Bůh a jeho dílo je - dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. (Deuteronomium 32,4)


   Bůh dodnes čeká na ty, kteří ještě nepochopili, že je miluje. - 2 Petrův 3,3-10  Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: "Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. 
   Kdo všechno asi ve své pýše, stejně jako satan, neuzná, že jedině správa Boží zajistí všem stvořeným bytostem život bez zla?
   Zjevení Janovo 21,3.4  A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
  

Pantomima - Bůh a člověk

10. dubna 2010 v 10:14 | YouTube

MÁ TO BŮH ČELÁDKU :-)

10. dubna 2010 v 9:55 | Neznámý
  • Abraham byl příliš starý
  • Sára byla neplodná
  • Izák byl přehnaně důvěřivý
  • Jákob byl úskočný
  • Lea byla ošklivá
  • Josef Egyptský prožil těžkou šikanu 
  • Mojžíš měl zranění z dětství a byl agresivní
  • Gedeon měl strach a chtěl utéct 
  • Rachab byla prostitutka 
  • Jeremiáš a Timotej byli příliš mladí
  • David měl na kontě cizoložství a úkladnou vraždu
  • Jonáš utekl před Hospodinem 
  • Noe se občas opil do němoty 
  • Noemi byla vdova 
  • Jób přišel o rodinu, o majetek a propadl depresi
  • Jan Křtitel byl bezdomovec a pojídal hmyz
  • Panna Maria místy nechápala, jak to Pán Bůh myslel
  • Ježíš v pubertě utekl rodičům a ještě se divil, co mají za problém
  • Učedníci usínali při modlitbě
  • Petr se vytahoval, a pak zapřel Krista
  • Marta byla tak trochu workoholička 
  • Její sestra Marie zas nebyla zrovna akční
  • Marie Magdaléna byla prostitutka a ještě k tomu posedlá
  • Samařská žena byla několikrát rozvedená a žila "na hromádce"
  • Timotej míval žaludeční potíže
  • Zacheus byl malý a zakomplexovaný a živil se daňovými podvody
  • Pavel byl cholerik a občas si neviděl do úst
TAK SE NELEKNI, KDYBY BŮH POČÍTAL I S TEBOU


CO JE PO SMRTI ?

6. dubna 2010 v 23:22 | Karloviny
CO JE PO SMRTI ?


   Někdo říká, že když člověk zemře, jde buď do pekla, nebo do očistce, nebo do nebe. Nevím, jak vás, ale mě tolik nezajímá, co na to říkají lidé, ale zajímá mě, co na to říká Bible.
   Žalm 115,17  Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha. - Hebrejsky ŠEOL, řecky HADÉS, česky HROB, JÁMA, PROPAST, SMRT, k těmto výrazům můžeme přidat i výraz PEKLO. Ano, peklo podle Bible není místo, kde bydlí čerti a kde se smaží hříšníci, ale peklo, smrt, propast, jáma, hrob hádes a šeol je jednoduše stav smrti. Stav nevědomí, kdy člověk nic nevidí, nic necítí, nic nevnímá, tudíž ani nechválí Hospodina.
   Biblický výraz pro smrt je i SPÁNEK - Jan 11,11-14  To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel. - Je to ale "spánek" beze snů.
- Kazatel 9,5  Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic
- Kazatel 9,10  Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš.
   Jelikož každý mrtvý, (svatý i hříšný), se po své smrti nachází ve stavu nevědomí, nemůže tedy ani nikoho strašit, ani nikomu radit. Proto Bůh zakazuje jakoukoli komunikaci se zemřelými. - Deuteronomium 18,9-12  Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.
   V Bibli se dočteme o lidech, kteří zemřeli a poté byli vzkříšeni. Ti ale potom zase zemřeli a čekají na konečné vzkříšení, které se odehraje po druhém příchodu Ježíše Krista. Bible zná pouze jednoho člověka, který byl vzkříšen a je už v nebi a tím je Mojžíš. Bible zná ještě další dva lidi, kteří jsou už v nebi a nemusí čekat na konečné vzkříšení a těmi jsou předpotopní Enoch a popotopní Elijáš, ti byli vzati do nebe za svého života a tudíž nemuseli zemřít.
   Všichni ostatní lidé se po své smrti dostali do stavu nevědomí a jejich těla se rozpadla v prach - Genesis 3,19  V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."
   Všichni po své smrti "čekají" na své vzkříšení. - Daniel 12,2  Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.
   Některé Biblické texty hovoří o vzkříšení všeobecně - Jan 5,25 Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Jiné texty ukazují na dvě velká vzkříšení. - Jan 5,28  Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.
1. Vzkříšení proběhne při 2. příchodu Ježíše Krista.
   1 Tesalonickým 4,15-17  Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. TO JEŠTĚ NENÍ VŠE.
   Zjevení Janovo 20,5.6  Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
   Jak jsme četli - Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. - Co je to těch 1000 let? - Zjevení Janovo 20:4  Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Tisíciletý soud je synonymum pro přehodnocování situace po prvním vzkříšení. Je to soud o tom, jestli Bůh rozhodl správně, když někoho vzkřísil a vzal do nebe a někoho do nebe nevzal. A co dál?
   Zjevení Janovo 20,3  na tisíc let jej (satana) spoutal, uvrhl do propasti, uzamkl ji a zapečetil, aby již nemohl klamat národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Potom musí být ještě na krátký čas propuštěn.
NÁVRAT NA ZEM. Z nebe se po tisíciletém soudu vrací zpět na zem lidé, kteří byli vzkříšeni při prvním vzkříšení- Zjevení Janovo 21,1-4  A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."
Následuje druhé vzkříšení a ÚTOK.
   Zjevení Janovo 20,7-9  Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa… Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. TOTO JE DEFINITIVNÍ POTVRZENÍ SPRÁVNOSTI BOŽÍHO SOUDU A DEFINITIVNÍ ZNIČENÍ SATANA, JEHO ANDĚLŮ A LIDÍ, KTEŘÍ SE NECHALI ZLÁKAT NA JEJICH STRANU.

Rekapitulace
   ● Pokud bych zemřel, nacházel bych se ve stavu nevědomí a rozpadl bych se časem v prach.
   ● Při druhém příchodu Ježíše Krista bych buď "spal" dál, (to pokud bych byl Bohem uznán za nespravedlivého), nebo bych byl vzkříšen, (to pokud bych byl uznán Bohem za spravedlivého) a byl bych vzat do nebe na tisíciletý soud.
   ● Po tisíciletém soudu bych byl, (pokud bych byl uznán za nespravedlivého), vzkříšen a pod vedením satana v tažení proti Bohu navždy zničen, čili na věčné časy bych se nacházel ve stavu nevědomí, jinak řečeno, zničen fyzicky i duševně, jako bych se nikdy nenarodil. Ale pokud bych byl Bohem uznán za spravedlivého, tak bych žil věčně.
   - Zjevení Janovo 21,3-5  A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové."

TAK U TOHO BYCH CHTĚL BÝT

Liška - rozbor písně :-)))

2. dubna 2010 v 20:29 | YouTube

VZNIK VÍRY V OSUD

28. března 2010 v 22:44 | Karloviny
VZNIK VÍRY V OSUD

     Podle řecké mytologie stojí za tím, jak dlouho budeme žít, tři bohyně osudu, kterým se říká Moiry. Jejich jména jsou - Klóthó, Lachesis a Atropos. Podle řecké mytologie předou tyto bohyně nit osudu každého člověka a tuto nit mohou kdykoli přestřihnout a tím ukončit život kohokoli z nás.
     Dříve se říkalo, že ani Zeus se neodváží odporovat jejím rozhodnutím. Později (snad z důvodu, že by tím pádem Zeus nebyl nejvyšším vládcem, pokud by měly v ukončení lidského života větší slovo Moiry), se mýty o Moirách pozměnily s tím, že Zeus sděluje svoji vůli Moirám a ty podle vůle Diovy nit přestřihnou dříve, ve stanovený čas, či později.
     Díky tomu, že určité kořeny víry českého národa zasahují do řeckých bájí, došlo s největší pravděpodobností k tomu, že řecké Moiry se transformovaly do tří českých sudiček.
     Pokud tady ten, kdo má křesťanskou víru věří v předurčený osud, měl by si uvědomit, že jeho víra nemá své kořeny v Bibli, ale v řecké mytologii.
     Moiry, potažmo sudičky totiž nedávají možnost volby. Z pohádek dobře znáte, že co sudičky předpověděli, to se taky stalo, ať se lidé snažili sebevíc změnit jejich předurčení. Pokud by i křesťanský Bůh předurčoval náš osud, tak by i ti největší hříšníci mohli před Božím soudem říci: "Co po mě Bože chceš, copak jsem se mohl chovat lépe, když jsi mi to ty sám předem určil? Já nejsem zodpovědný za své činy, protože jsem to měl ve svém osudu předem nadiktované!"
     Milý čtenáři, nejsi loutkou osudu. Ani Moiry, ani sudičky, ani Bůh, ani postavení planet, nikdo neřídí Tvůj osud.
     Jak svojí svobodnou vůli využiješ?

A pak, že nemáme moře :-)

26. března 2010 v 21:26 | Pohled ze Sněžky na inverzní oblačnost - snímáno v intervalech 10 sekund.

BŮH A SUDIČKY

25. března 2010 v 22:42 | Karloviny

BŮH A SUDIČKY


   Už jste jistě četli, nebo viděli pohádku, v níž se nad kolébkou sklání tři sudičky. Ty dvě jsou hodné a usměvavé a přejí děťátku do života krásné chvíle. Poté, ale přichází ke kolébce třetí sudička, která je zamračená a vyřkne nad kolébkou hrozné prokletí, které vezme úsměv z tváře ne jen divákům, ale i hodným sudičkám. Ty se ale brzy vzpamatují a ke svým předešlým předpovědím dodávají pár vět, které zaručí, že hrozné prokletí bude zlomeno.
   Dnes už lidé na sudičky nevěří, ale zajímavé je to, že věří v osud. Takových lidí se většinou ptám: "Kdo, která inteligence naplánovala životy nás všech? Někdo věří tomu, že náš osud řídí hvězdy. Je až zarážející, že v naší technické době tolik lidí hltá horoskopy. Nemohu pochopit, jak si někdo může myslet, že planety, tudíž různé horniny bez schopnosti přemýšlet naplánovaly životy nás všech. Tomu já osobně odmítám věřit. Já věřím v biblického Boha.
   Může se mi ale stát, že ke mně, ke křesťanovi přijde jiný křesťan, který také věří v biblického Boha, ale na rozdíl ode mě věří v osud. A dokonce mi to začne dokazovat  biblickými verši.

   Ef 1,4.5: "V něm (v Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil (Bůh), abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny"

2Te 2,13 "Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu."

1P 1,1.2 "Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví: Milost vám a pokoj v hojnosti."

Sk 13,48 "Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili."
    
   Ř 8,28-30: "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

   Svědčí tyto verše o tom, že nám Bůh předem určil osud, který nezměníme, ať děláme, co děláme?
A co tahle část Písma?

   Římanům 9:10  A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;
11  ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto
12  a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.
13  Neboť je psáno: `Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.´
14  Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!
15  Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´
16  Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.
17  Písmo přece říká faraónovi: `Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.´
18  Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
19  Snad mi řekneš: "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?"
20  Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?"
21  Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
22  Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,
23  stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě -
24  na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.

   Docela síla, že? Svědčí tyto verše o tom, že Bůh již před naším narozením určil, kdo bude spasen a kdo propadne věčné smrti?
   Nejdříve se podívejme na to, jak chápala předurčení církev v prvních stoletích.
   Na počátku křesťanství takto chápané předurčení (čili, že Bůh předem určil jedny k spasení a druhé k zatracení), tak takto předurčení první křesťané neznali. Tatian  (okolo r.160) , Ireneus (r.130-200), Tertulianus (r.160-200),  učili, že každý člověk má svobodnou vůli rozhodování. Také Origenes (r.185-254) byl vážným odpůrcem učení o nepodmíněném předurčení.
   Zcela nové představy ale zavedl do církevního učení Augustin. Pod vlivem neoplatonické filosofie dospěl později k učení o dvojí predestinaci (dvojím předurčení), totiž k předurčení k vykoupení a předurčení k zatracení (De civitate Dei XXII,24).
   Z počátku toto Augustinovo učení přijímali všichni reformátoři. Později ho luterští protestanté zavrhli (r.1580), ale Kalvin zůstal důsledným a horlivým zastáncem učení o predestinaci (předurčení). Napsal: "Bůh svým věčným a nezměnitelným rozhodnutím určil, koho na straně jedné spasí a koho na straně druhé chce uvést do zahynutí" (Instituce III.212.7). Takových výroků nacházíme v důležitých kalvínských knihách více.
   Mě osobně se líbí výrok jedné křesťanské pisatelky - "Bůh věděl o budoucích událostech ještě před stvořením světa. Svoje záměry neutvářel podle okolností, dovolil však, aby se události rozvinuly a uskutečnily. Nesnažil se vytvořit určitou situaci, věděl však, že tato situace může nastat..." (E.G.W. - Verte v jeho prorokov 176).
   Není ale důležité, co se líbí mě, důležité je, jaké jsou důsledky učení o předurčení?
   Kdyby měla být pravda, že Bůh předem někoho určil k spasení a jiného k zatracení, pak bychom byli skutečně ubohými a nešťastnými tvory. Pak by ani nemělo žádný smysl snažit se a zápasit s hříchem, nebo vůbec o něco usilovat. Jsme-li pouze loutkami na jevišti života, které mají předem určenou kladnou nebo zápornou roli, pak nemůžeme hovořit o svobodné vůli. Toto učení vede k pesimismu, k pasivitě, často k zoufalství a beznaději a je opakem evangelia, totiž radostné zvěsti.
   "Předurčil Bůh veškeré dění?" Pokud ano, tak se podobá sudičkám, které určí člověku osud a ten se v životě člověka stane stůj co stůj. V tomto případě by byl ale člověk loutkou bez jakékoli svobody rozhodování, ale také bez jakékoli odpovědnosti za své jednání. (Vždyť to tak Bůh naplánoval, tak co s tím mohu dělat?) V tomto případě by mohli na Božím soudu nevěřící argumentovat Bohu tím, že za nic nemohou, protože jim Bůh žádnou víru nedal. (Vždyť víra je přeci dar ne?) Tímto uvažováním by jsme se mohli dostat až tak daleko, že by jsme řekli, že satanovo odpadnutí je také součást plánu, který Bůh předem určil. A "chudák" satan nemohl jednat jinak. Vždyť Bůh mu předem určil jeho myšlení a chování, ne? Tak do takového světla bych já Boha stavět nechtěl.
   Jeremjáš 1:5  "Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka."
   Text Jer 1,5  je jeden z více textů, které jak by se mohlo zprvu zdát, nehovoří o předurčení, ale o předvědění. Čili Bůh díky své vševědoucnosti ví, co se stane. Ano má s lidmi záměr, ale dává jim svobodu uskutečnit jej, nebo jej zavrhnout. Předurčení a předvědění je velký rozdíl. Jak jsem již řekl, Bůh, má s námi plán, ale je pouze na nás jestli na něj kývneme souhlasně, nebo nesouhlasně. A prorok Jeremjáš na Boží plán kývl souhlasně. Bůh Jeremjáše neznásilnil předurčením. Předem s Jeremiášem počítal, to ano, ale Jeremiáš se svobodně podvolil Božímu plánu a rozhodl se sloužit Hospodinu.
   Bůh měl svůj plán i se Saulem, ale musel ho nahradit David, protože se Saul svobodně rozhodl jít jinou cestou, než kterou mu Bůh předem určil.
   I s Izraelským národem Bůh počítal jako se svým lidem a to až do ukamenování  Štěpána. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Nepleťme si tedy Boží plány s neodvratným osudem. Boží plány se mohou, ale nemusí uskutečnit. To záleží na mé i tvé poslušnosti. Bohu mohu říci NE a zařídit si život po svém. Takto by to ale nefungovalo s osudem. Tomu se člověk nevzepře.
   Bůh má svůj plán s každým člověkem. On nezmatkuje na poslední chvíli, ale má všechno promyšlené předem. Jde ale o to, jestli s tím plánem budeme souhlasit. 
   Podívejme se na text, který jsem dnes již citoval, ale nekomentoval.
        1P 1,1.2 "Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným, kteří přebývají jako cizinci v diaspoře v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce a posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu…"
        Vyvolení byli předem vyhlédnuti k poslušnosti. Poslušnost je záležitost lidské vůle ne? Kdyby byl člověk k poslušnosti naprogramován, nemohl by už hovořit o poslušnosti z lásky a vděčnosti. Člověk byl určen k poslušnosti, ale neposlouchá automaticky, jako stroj. Sám rozhoduje o tom, zda bude poslouchat nebo ne. Toho je důkazem bezhříšný Adam a Eva. Tím spíše máme sklon neposlouchat my hříšníci.
   My křesťané věříme v Boha lásky. Boha, který obětoval sám sebe, aby každý kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Je to Bůh, který si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2.Pet. 3,9)
   Vždyť by to byla fraška, kdyby Bůh předem někoho určil k spasení a potom by na oko hrál divadlo, jak bojuje o jeho mysl se satanem.
    My věříme v Boha lásky, který nechce, aby někdo zahynul -

  1 Timoteovi 2:3.4  To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.

   Titovi 2:11.12  Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.

   Ezechiel 33:11  Řekni jim: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?"
  
   Proč byste měli zemřít? Říká Bůh. A sám si odpovídá: "Protože jsem to tak předurčil." No není to nesmysl? J
      U Mt 22,14 čteme, že "mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán", nebo jinak: "mnoho je povolaných, ale málo vyvolených. Ale to vyvolení nezávisí pouze na Bohu. Pozvání na svatbu (v podobenství) platilo všem. Zahynul pouze ten, který pohrdl svatebním rouchem, darem od krále, a který vstoupil do svatební místnosti bez svatebního roucha.
   Mt 23,37 "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!"
   Není to Bůh, kdo předem určuje, kdo bude spasen a kdo ne. Je jen na nás jak se k jeho nabídce postavíme. Bůh nás chce shromáždit pod svá křídla. Tragedie je, když někdo řekne: "Nemám zájem."

   Ke konci bych se rád ještě vrátil k velmi těžkému citátu apoštola Pavla. I apoštol Petr říká o Pavlových spisech, že některá místa jsou v nich těžko srozumitelná. Onen těžký citát je zapsán v knize Římanům 9,10-21.
   Zdálo by se, že nám Pavel chce říci, že Jákob byl předem určen ke spasení a Ezau k zatracení. Dále se dočítáme o faraonovi, kterého si Bůh použil a učinil ho zatvrzelým.
   O zatvrzení faraonova srdce asi hovořit nemusíme, ale radši jeden citát přidám. - Nebylo potřeby použít nadpřirozené moci, aby se zatvrdilo královo srdce. Bůh podal faraonovi nejpádnější důkazy své moci, avšak panovník se tvrdošíjně zpěčoval osvícení.
   Každý projev věčné moci, který odmítl, ho zatvrdil ještě více v jeho odporu... Jak postupně rostla jeho odvaha ke vzdoru a jak se stupňovala jeho zarputilost, zatvrzovalo se stále víc a víc jeho srdce, až se nakonec musel dívat do studených tváří mrtvých prvorozených. (PP 267.268).
   A co s tím Ezaem a Jákobem v Pavlově listě Římanům?  -  "Oběma bratrům se dostalo stejného poučení o Bohu a oba se mohli svobodně rozhodnout, zda budou poslouchat jeho přikázání a přijímat jeho milost. Každý z nich však jednal jinak. Každý kráčel po jiné cestě a jejich cesty se stále víc a víc rozcházely.
        Rozhodnutí Boží, že Ezauovi se nedostane požehnání spásy nebylo svévolné. Dary Boží milosti skrze Krista jsou pro všechny. Nikdo nemá jinou volbu, nechce-li být zahuben. Bůh stanoví podmínky, za nichž bude každá duše vyvolená k věčnému životu: poslušnost Božích přikázání vírou v Krista. Bůh vyvoluje v souladu se svým zákonem a každý, kdo se podřídí jeho požadavkům, bude moci vejít do království slávy" (PP 145.146).
   To myslím byla jasná řeč. Při čtení Pavlových spisů je třeba dát pozor na to, o čem mluví, co řeší. V 9.Kap. Římanům apoštol Pavel neřeší osud, ale … Přečtěme si co řeší apoštol Pavel v 9.Kap. Zjistíme to na jejím konci - Římanům 9:30  Co tedy nakonec řekneme? To, že pohanští národové, kteří neusilovali o spravedlnost, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry;
31  Izrael však, který usiloval o spravedlnost podle zákona, k cíli zákona nedospěl.
32  Proč? Protože nevycházel z víry, nýbrž ze skutků. Narazili na kámen úrazu,
33  jak je psáno: `Hle, kladu na Siónu kámen úrazu a skálu pohoršení, ale kdo v něho věří, nebude zahanben.´
   Apoštol Pavel rozvinul debatu o spasení z víry do takových rozměrů, že nepozorného posluchače může napadnout, že se zde mluví o předurčeném osudu. On však různými formulacemi chce přivést posluchače k tomu, že spravedlnost se dosáhne vírou, nikoli skutky.
   Nejsme zotročeni osudem, ani předurčením. Máme svobodnou volbu.
   Pamatujme na to, že své vyvolení můžeme i ztratit, nebo naopak upevňovat.
   J 6,70: "Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." Jidáš své vyvolení ztratil.
         
   2P 1,10 :"Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení.
11    Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

   Sudičky a Bůh to není totéž. Sudičky co řeknou, to se stane a člověk proti tomu nic nezmůže. Pán Bůh k nám promlouvá tichým hlasem láskyplného zachránce a je pouze na nás, jak zareagujeme. Ty, já, my všichni jsme strůjci svého osudu.
                                              Jak se rozhodneš ty?

Lesní cesta

22. února 2010 v 21:18 | Neznámý

BŮH A ZLO

21. února 2010 v 17:27 | Karloviny
BŮH A ZLO

Všichni známe hymnu české republiky. Opěvuje se v ní krása naší země. Řecký výraz "hymna" znamená chvála. A víte, co znamená název nejdelší knihy Bible? Ta kniha se jmenuje Žalmy. Slovo žalm by se zdálo být odvozeno od slova želet, ve smyslu být smutný. V Krkonoších máme vrch jménem Žalí, kde J. A. Komenský želel, že musí z náboženských důvodů opustit naši zem a odkud odkazoval českému národu Bibli. Ale slovo žalmy znamená něco jiného, než být smutný, řekl bych dokonce něco opačného. Žalmy = Písně chval.
Poslední z žalmů, a je jich 150, má 6 veršů. V prvních pěti verších jsme 10 krát vybízeni k chválení Boha a šestý verš uzavírá větou: "Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina." Jsme tedy v šesti verších jedenáctkrát vybízeni k chválení Boha.
A teď mi řekněte, co se stane, když přijdu k člověku, který Boha zná a má ho rád, a řeknu mu, aby na Boha nadával? Neudělá to.
Zásadní roli tu totiž hraje vztah. Jak je známo, vztah se buduje postupným poznáváním toho druhého v různých životních situacích. Pozorný čtenář Bible zjistí, že Bůh se k nám chová opravdu chvályhodně. To, že je Bůh chvályhodný se dá poznat i v přírodě, a to přesto už je hodně zdeformovaná. Stále jsou v ní stopy, v nichž se dá zřetelně poznat inteligence a řád.

Co se ale stane, když přijdu k člověku, který v Boha nevěří anebo nezná dobře Jeho charakter, čili má nesprávné představy o Bohu? Bude Boha chválit, když ho k tomu budu vybízet? Jasně, že ne. Nemá totiž důvod. Proč taky, když se o Bohu říká, že je dobrý a my žijeme ve světě, kde je tolik nespravedlnosti.
Uveďme si příklad. Představte si ženu, která chodí s mužem, kterého si chce vzít. Ta žena si ho za muže vybrala proto, že se v mnoha situacích přesvědčila, že je důvěryhodný. Nikdy se v něm nezklamala. Ta žena má nejlepší kamarádku, ve které se také nikdy nezklamala. Ta kamarádka ale jednoho dne začala na budoucího manžela svá kamarádky žárlit a vycítila v sobě touhu mít ji zase jen pro sebe, jako dřív. Onen muž jí ale stojí v cestě. Jak to jen udělat, aby se budoucí manželé rozešli? Nemůže jí říci: "Přestaň mu věřit." No, může to říci, ale nepomohlo by jí to. Nemůže ukázat na žádné jeho povahové chyby, protože je nemá. (Je to těžké, ale představte si pro ilustraci muže bez chyb :-). Musí si tedy chyby vymyslet.
A tak přichází za svou kamarádkou a říká ji: "Vím, že máš toho muže ráda a chceš si ho vzít. Já jsem tvoje nejlepší kamarádka a nechci ti ublížit, ale teď ti musím říci něco, co tě bude bolet. Musím ti to říci, protože mi na tobě záleží. On ti řekl, že včera musel jít pomoc svému kamarádovi na stavbu domu, ale já ho viděla, jak se líbá s jinou ženou a odvádí si ji k sobě domů. Zkus se ho na to zeptat, uvidíš, že ti to popře.
Žena to tedy svému snoubenci řekla a on to samozřejmě popřel, protože byl pomáhat na stavbě.
Ta žena je teď v hrozné situaci. Vztah se snoubencem, ale pozor, i vztah s kamarádkou je nabouraný. Někdo z nich lže. Někomu z nich už nemůže plně důvěřovat.
Co může udělat onen muž na svoji obhajobu? Čím získá zpět svou důvěryhodnost?
Nemůže dělat nic jiného, než se dál chovat stejně jako dřív. Jen čas ukáže pravdu. On se nemusí přetvařovat, protože nic špatného neudělal. Kamarádka ano a to jí změní a časem usvědčí.
Na téhle ilustraci je vidět, že v určité chvíli je pravda bezmocná.
Proč dávám tento příklad, protože satan jednoho dne začal žárlit na Boha a nakukal ostatním andělům a posléze i lidem, že je Bůh zlý. Andělé plně důvěřovali Bohu na základě zkušeností s Ním. Neměli důvod Bohu nevěřit. Andělé ale také plně důvěřovali satanovi tehdy Luciferovi, což znamená Světlonoš, neboli nositel světla, andělé důvěřovali nositeli světla, pravdy, který jim do té chvíle také nikdy nelhal. Neměli tedy důvod Luciferovi nevěřit.
Co mohl Bůh udělat, aby znovu nabyl důvěry? Kdyby satana zabil dřív, než stačil někomu něco říci, vyvolalo by to ve stvořených bytostech spoustu otázek a nedůvěry. Řekli by si, že měl satan pravdu, že je Bůh zlý. Takže Bůh nechal říci satana jeho argumenty. Co by se stalo, kdyby satana zabil hned poté, co řekl své argumenty proti Bohu? Asi to, co by se stalo, kdyby v našem příběhu muž šel a zmlátil kamarádku své snoubenky. Pomohlo by to jeho důvěryhodnosti? Ne! Naopak. Jen čas ukáže pravdu.
Satan našeptává lidem zlo. Bůh našeptává lidem dobro. Už jste někdy před svým rozhodnutím slyšeli dva hlasy, kdy jeden říkal, udělej to a druhý říkal, nedělej to?
Na tomto světě je hodně zla. Je třeba to vyřešit. Otázka řešení zla ale nespočívá v síle. Bůh není satanem obviněn z nepoužití své síly. Naopak. Bůh by byl obviněn ze zneužití své síly, kdyby jí použil. Na druhou stranu, když někdo tvrdí, že by měl Bůh vyřešit zlo na této planetě silou, netuší, co si přeje. Má Bůh zabít všechny zlé lidi? Ano? A kdo je zlý? Vrazi? Dobře, představme si, že Bůh zabil vrahy. Vyřešil tím zlo? Ne. Tak dál. Kdo je zlý? Zloději? Dobře, zabil zloděje. Vyřešil tím zlo? Ne. A tak by to šlo dál a dál. Kolik zla jsme my v průběhu, nebudu říkat celého života, ale stačí v průběhu jednoho roku nadělali? Kdo by zůstal živ po takové selekci? Kdo by zůstal na živu po řešení zla silou? Kdo z nás by obstál? Nikdo.
Je vám sympatické, že Bůh vyřešil zlo tím, že nechal čas tomu, aby se ukázala pravda? Je to chvályhodné? Je vám sympatické, že Bůh vyřešil zlo tím, že se stal člověkem a nechal se zabít místo nás?
Je Boha za co chválit?



Kam dál